Pandí pohádky

Panda, tedy já (ahoj, Denisa, 27 let, milovnice nejen dětských knih, těší mě!), nejspíš měla ráda pohádky už jako malé pandě, byť jí tedy rodičové a prarodičové zrovna moc nečetli. A když už, tak to byl pořád dokola Kocour Modroočko (to byla vskutku láska veliká!) u babičky Zdeňky a Cesty formana Šejtročka a O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi u babičky Marušky. Všechny byly samozřejmě ve starých vydáních po rodičích, notně ohmatané, potrhané i pokreslené, takové jsou stejně nejlepší :)!. A když se panda naučila číst sama, tak se od pohádek brzy odkulila ke Čtyřlístku, pak k dívčím románkům a v cca 14 lechce k beatnikům a Chucku Palahniukovi . Na pohádky zanevřela a vrátila se k nim, paradoxně, na vysoké škole. Napsala o nich dokonce diplomku (konkrétně o pohádkách Markéty Pilátové a Marky Míkové) a seřadila dokonce bibliografii autorů literatury pro děti a mládež. Od té doby neustále pokukuje po, často naprosto rozkošných, novinkách v dětské literatuře a komiksu na českém kn...